Hledáme posilu do týmu! Více info ZDE

5. Prokletý deník

28. června 2015 v 11:00 | Václav Hess a Peter Malý |  1. série
Noční ticho protrhne hlasitý pisklavý zvuk. Za několik vteřin se objevuje červená budka a z ní vystupují dvě ženy.
"Kde to jsme?" zeptá se Jenny a sleduje poušť a malé město v dáli.
"Podle Tardis jsme na Zemi a někdo nás tady potřebuje," odpověděla River Song a udělal několik kroků dopředu, aniž by mířila k něčemu konkrétnímu.
"Proč ses nezeptala, co přesně tady máme udělat? Další zbytečná otázka," prolétlo starší ženě hlavou.
"Spoilery." Udělala jen několik dalších kroků a na zemi zahlédla deník.
"Tardis vidí minulost, budoucnost i současnost. Nemůže ale jednat tak, aby jedno z toho změnila."
Jenny jen zakroutila hlavou a vytrhla jí deník z ruky. Otevřela hnědé desky a začala číst.


"Nikdy jsem nebyl zastáncem pověr ani vyprávění o nadpřirozených bytostech. V dnešní době se nemohl nikde ukrývat příbuzný plesiosaura, ani jste nikde nemohli najít obra porostlého srstí. Odmítal jsem takové povídačky a lidem, co něco takového údajně viděli, jsem se jen smál. V té době jsem ještě nevěděl, že brzy se moje smýšlení úplně změní.

Právě jsem dostal řidičský průkaz a jel jsem autem. Jižní Nevada opravdu nebyla místem, kde bych čekal něco podivného. Popravdě, vlastně jsem to nečekal nikde. Měl jsem ujet jen několik mil a ocitnout se v jednom menším městě. Byl tu jen jediný problém. V cíli jsem měl být už před hodinou. Rychle jsem mlátil do rádia a snažil jsem se naladit nějakou hudbu, která by se dala poslouchat déle než dvě minuty. Moje nervy opravdu pracovaly a já byl na umření. Jak mám dojet do města, které ani nevím, kde je. Tedy, spíše jsem nevěděl, kde jsem já. Okolo mě už několik minut neprojelo jediné auto. Nakonec vypověděly službu i moje hodinky. Ručičky sebou jen odevzdaně poškubávaly. Zastavil jsem a vystoupil jsem ven. V dálce jsem viděl nějaké hory a něco, co připomínalo vyschlé jezero. Uvědomil jsem si ale jednu věc, nejel jsem po silnici. Nějak jsem se v prachu okolo spletl a jel jsem po poušti. To se opravdu může stát jen mě. Jen jsem stál a nadával na vlastní hloupost, když nade mnou něco prolétlo. Podíval jsem se nahoru a hledal nějaké letadlo. Nikde jsem ale nic nenašel, nejspíše se mi jen něco zdálo. Zanedlouho se ale přelet znovu opakoval. Okolo mě byla už tma a tak jsem si nebyl jistý velikostí toho, co nade mnou prolétlo. Možná jsem jen splnil rčení "strach má velké oči". Udělal jsem pouze jeden krok, když mě něco udeřilo do zad. Spadl jsem obličejem do písku a zůstal ležet. Po několika vteřinách jsem se chtěl zvednout, ale nemohl jsem se ani pohnout. Náhle mě zaplavilo nějaké světlo a já ztratil vědomí."

Jenny zaklapla knížku. "Proto by malé děti neměli pít alkohol." Ušklíbla se a podívala se na River. Ta ale jen zakroutila hlavou. "Čti dál, tohle nejspíše Tardis chtěla. Jinak by nás nevyhodila hned vedle deníku." Jenny protočila oči k nebi, ale brzy začala opět číst.

"Pomalu jsem se probouzel a tiše jsem zajásal. Sice mě všechno bolelo, ale... i když rozmazaně, věděl jsem, že mě našli. Muselo mě poranit nějaké zvíře, ale někdo mě zachránil. Jako v mlze jsem viděl doktory kolem mě. Ležel jsem na nosítkách a byl úplně nahý. Hlavou mi hned prolétlo, že mě mohli aspoň něčím přikrýt. Pacienti okolo mě rozhodně nepotřebují vidět. Ohlédl jsem se po chodbě, ale nikde jsem žádné dveře do pokojů neviděl. Začal jsem si neklidně prohlížet doktory kolem sebe. Proč jich je kolem mě tolik? Potom mi to ale vše začalo dávat smysl. Musel jsem ještě na nějakou operaci. Možná jsem utrpěl zranění hlavy, proto jsem pořádně neviděl. Zatímco jsem jen přemýšlel nad svým stavem, dojeli jsme do cíle. Opravdu to vypadalo na nějaký další zákrok. Zůstal jsem v klidu ležet. Nějaký doktor se ke mně naklonil a píchl mi injekci. Z jeho tváře jsem viděl jen bílou roušku, čepici a tmavé ochranné brýle. Po několika minutách se mé smysly opět vrátily k původní činnosti. Slyšel jsem tiché kroky lékařů, ale něco ni tu nesedělo. Na hladké podlaze jsem slyšel zvuk bosých nohou. Dostal jsem strach, něco tu opravdu není tak, jak má být. Pomalu jsem otevřel oči a nad sebou viděl něco, co jsem odmítal uznat za skutečné. To co jsem považoval za lékařské ochranné pomůcky, byl ve skutečnosti obličej. Z bílé tváře na mě hleděly dvě velké černé oči. Vychrtlá postava mohla mít tak 180 cm na výšku. Začal jsem se třást po celém těle. Musel jsem utrpět nějaký úraz hlavy nebo mám ještě šok. Rychle jsem otočil hlavu a uviděl další tři postavy. Do rukou brali nějaké nástroje, nejspíše z kovu. Postava nade mnou mi přejela rukou po těle. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Vyzáblé prsty zkoumaly moje břicho a poté se dostávali stále níž, až k rozkroku. Tohle rozhodně nebyla jen halucinace. Ta údajná halucinace právě zkoumala každou část mého těla. Všech šest bytostí se semklo kolem mě a osahali každičký kousek mojí kůže. Jeden z nich mi kleštěmi roztáhl ústa a strčil mi nějakou hadičku hluboko do jícnu. Další mi něčím slizkým přikryl oči. Tiše jsem mu za tento čin děkoval. Nemusel jsem se aspoň dívat na jejich podivná těla. Pomalu jsem začal ztrácet vědomí."

Jenny zase knihu zavřela. "Tohle se přeci na Zemi nestává". River Song jen zakroutila hlavou a tentokrát to byla ona, kdo se rychlým pohybem ruky zmocnil deníku. "Nemusíme vědět, co s tím chlapcem stalo. Určitě tu nejsme jen proto, abychom si přečetli nějaký příběh." Rychle otevřela knihu a četla dál.

"Začal jsem se pomalu probouzet. Nechtěl jsem ale otevřít oči, bál jsem se, co bych mohl spatřit. Místo toho jsem rukama pomalu sahal kolem sebe. Našel jsem písek a něco co bylo cítit jako kolo mého auta. Otevřel jsem oči a podíval se na svoje nohy. Měl jsem kalhoty i boty. Vše bylo tak, jak má být. Nakonec byl vše jen sen. Nejspíše jsem jen upadl a ztratil vědomí. Sedl jsem znovu do auta a jel dál. Nevěděl jsem, kam jedu a bylo mi jedno. Chtěl jsem se jen dostat z tohoto místa. Nakonec jsem opravdu našel nějaké město, i když jsem byl úplně jinde, než jsem chtěl. Lehl jsem si na postel v ubytovně a léčil se z menšího šoku, který mi uštědřila moje vlastní fantazie. Svlékl jsem se a šel do sprchy. Stoupl jsem si před zrcadlo a málem jsem znovu omdlel. Po celém, těle se mi táhly mělké jizvy. Nic z toho nebyl sen, ani halucinace, vše se opravdu stalo."

River se zamračila. "Zápis je potom strašně naškrabaný a přerušovaný. Musel se něčeho bát. Tady píše něco o tom, že má noční můry. Potom pár slov nepřečtu a tady je něco o ukončení trápení. Myslíš, že se zkusil zabít?"
Jenny jen pokrčila rameny. "Nejspíše ne, znalkyně Tardis."
River se zamyslela. "Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit. Jestli se o něco pokusil, tak skončil v nemocnici nebo v márnici. Musí o tom existovat nějaký záznam. Tardis, mohla bys zkusit najít nějaké podezřelé případy."
Hlavní konzole Tardis se rozzářila a za chvilku se před River objevil papír. Vzala ho do rukou a nahlas přečetla. "Nějaký David Potter se pokusil o sebevraždu, ale přežil. Odvezli ho do nemocnice." Otočila se a pohlédla na Jenny. "Musíme ho najít a zjistit, co se opravdu stalo."

Korekce textu : Lenka Strejcová
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama